Volné kapitoly

Matka byla velice pěkná, dá se říci krásná žena, byla černooká a nosila dlouhé tmavé vlasy svázané do copů, jež jí sahaly až k bokům. Jednoho dne jsem byl tuze překvapen, když se maminka vrátila domů s ostříhanou hlavou na způsob mikáda. Tenkrát to byla velká móda. Bylo mi to moc líto, protože jsem matku obdivoval takovou, jaká byla dříve. Zásadní a trvalý vliv však tato změna na můj vztah k ní neměla. Maminku jsem totiž miloval, přestože na mne byla velice přísná. Její tresty byly dost kruté. Zdá se mi však, že její reakce byly často poněkud neúměrné a nelogické. Kupříkladu, když přišla sousedka se stížností, že jsem jí pošlapal na záhonech zeleninu, matka mně natloukla rákoskou tolik, že jsem si nemohl několik týdnů sednout a navíc jsem musel dotyčnou paní odprosit na kolenou. Když jsem však přinesl školní vysvědčení a na něm byla špatná známka z chování, maminka to oplakala.

Podobný způsob jednání měla i v jiných oblastech života. Už samotný matčin sňatek byl kuriózní. Když se vdávala, bylo jí kolem jednadvaceti let, jejímu manželovi kolem padesáti. To samo o sobě by nebylo nic mimořádného. Já sem se ale v pozdějších letech od matky dověděl, že manžel k ní choval převážně city platonické pro její krásu, která prý mu připomínala maminčinu matku, tedy moji babičku, se kterou jako dítě kdysi kamarádil. To, že došlo k narození mé sestry, bylo spíše z vůle matky.

Můj nevlastní otec se zjevem a povahou k matce vůbec nehodil. Byl to vzdělaný, velice mírný člověk, tichý a tolerantní. Měl svoje záliby, až na ten spiritismus, odlišné od matky. Pravidelně chodil do kostela na mše a navíc byl věrným sokolem. Už jako dospělý člověk jsem dlouho nemohl pochopit, jak tyto tři stěžejní zájmy mohl skloubit dohromady. Byl pracovitý a naprosto poctivý. Ochotně pomáhal podle své možnosti každému, kdo jej požádal. Já jsem kupříkladu obdivoval jeho nebojácnost. Stalo se totiž následující: Tatínek chodil ošetřovat jednoho ze svých osamocených strýců, který byl těžce nemocen. V posledním čase u něho zůstával přes noc a jedné takové noci strýc zemřel. Každý by předpokládal, že otec odejde a vrátí se domů. On však setrval vedle zemřelého strýce na manželské posteli až do rána. Otcovo vysvětlení znělo, že nechtěl svým návratem v noci nikoho rušit. Pro mne a nejenom pro mne, to bylo ohromující a nepochopitelné.

Právě tak i další jeho podobné skutky: Protože měl řadu zesnulých příbuzných a byl snad jediným pozůstalým, chodíval pravidelně, zvláště o dušičkách, upravovat všechny hroby. A jelikož to činil důsledně, stalo se jedenkrát, že zůstal na hřbitově do pozdních hodin. Když chtěl odejít, zjistil, že vrata jsou zamčená. S klidnou myslí zamířil do hrobníkova domku. Dveře tohoto domku byly rovněž uzamčeny, proto zaklepal na okno. Po delší době se ozval z vnitřku nejistý hlas: „Kdo to klepe?“ Teprve, když otec odůvodnil svůj příchod, vyplašený hrobník pochopil, že nejde o ducha a otevřel.

Dnes dobře vím, co bylo příčinou tak neobvyklého otcova jednání. On byl totiž skutečně věřícím a vyrovnaným člověkem s naprosto čistým svědomím. Neměl prostě důvod čehokoliv se bát. Já, ve svých klukovských letech, jsem tohle ještě nechápal. Bral jsem ho spíše jako podivína a matka mne v tom podporovala. Často jsem se k němu choval přímo provokativně, nepamatuji si ale, že bych kdy od něho dostal zasloužený výprask. On se za to zaměřil na moji malou sestru, se kterou se v pozdějším čase snažil uskutečňovat výchovné záměry, které se mu nepodařily se mnou. Jeho pokusy přiměti mne k návštěvě kostela většinou ztroskotaly. Zůstat půl hodiny v klidu na místě bylo pro mne pravým utrpením.

Když sestra trošku povyrostla, brával ji s sebou na mši, kterou ona trpělivě přečkala. Na to ji odvedl za odměnu k uzenáři nebo k cukráři na náměstí, což měl být snad výchovný prostředek vůči nám oběma. Stávalo se však, že jsem zvenčí oknem cukrárny zahlédl sestru, kterak si pochutnává na dortech. Pokud mne ona náhodou také spatřila, jízlivě se na mě podívala. A bylo po výchovných metodách.

Ocitl jsem se v jiném prostředí, kde jsem neměl žádných kamarádů. Zpočátku jsem proto docházel do dřívějšího působiště. V té době jsem se začal zajímat o dobrodružnou četbu, zejména o seriálové sešity s Buffalo Billem či detektivky s Leonem Cliftonem, Tomem Sharkem a Johnem Banksem. Tuto četbu jsem jen hltal a soustavně jsem matku žádal, aby mi ji obstarávala, což se také stávalo. Snad to bylo umožněno tím, že jsme měli o něco levnější činži a že tatínek dostal přidáno. Přechodně se nám tedy vedlo lépe.

Ovlivněn těmito seriálovými hrdiny, cítil jsem potřebu jaksi se jim vyrovnat. Proto jsem se začal věnovat boxingu, na který jsem docházel ještě s několika hochy do zvláštního oddílu. Tam nás trénovali starší borci. Neobešlo se to bez častých monoklů pod okem. Tím jsem nebyl nikterak odrazen, naopak, moje aktivita byla tak velká, že jsem si zhotovil podomácku boxerské rukavice z hadrů. Na skutečné, kožené, jsem totiž neměl prostředky. Mimo to jsem si vymýšlel a organizoval se spolužáky různé bojové akce, kupříkladu hraní si na válku, při které nám sloužily poklice od prádelních hrnců jako štíty a zbraněmi nám bylo kamení, které jsme po sobě vrhali. Že tato hra mohla mít tragické následky, nás tenkrát vůbec nenapadlo.

Aby toho dobrodružství bylo co nejvíce, zorganizoval jsem s několika spolužáky detektivní společnost. Vyhotovil jsem legitimace se jmény zmíněných detektivů, kteří byli mým vzorem. Dále jsme si opatřili gumové obušky a pouta a též lékárničku. Takto vyzbrojeni, neváhali jsme „prostudovat“ kdejaké nebytové prostory a stará skladiště při pátrání za imaginárním zločincem. Při jedné takové akci jsme se dostali do míst, která nám připadala obzvlášť opuštěná a tajuplná. Když se nám složitou cestou podařilo dostat se dovnitř, zjistili jsme ku svému překvapení, že jsme se ocitli v pivovarských sklepeních. Tam jsme objevili ohromné sudy naplněné pivem. Už přesně nevím, který z nás „detektivů“ dal návrh k tomu, abychom jeden načali. Uvolnili jsme klín u sudu, ze kterého počalo tryskem vytékat pivo. Zvědavost nám nedala, abychom pořádně neokusili. A tak jsme ochutnávali a pivo teklo a teklo. Když nám dosahovalo po kotníky, dostali jsme najednou strach a  chtěli sud uzavřít. Samozřejmě, že se nám to nepodařilo, a tak jsme se rozutekli s myšlenkou „zachraň se, kdo můžeš“. Jak jsme se dostali ven si nepamatuji, jelikož hlava a nohy byly těžké.

Po několika dnech se obyvatelé města mohli dočíst v místním tisku, že se neznámí pachatelé vloupali do pivovarských sklepů. My jsme ovšem zůstali zticha, a tak naštěstí nedošlo k našemu vyšetřování. Detektivní činnost však neušla třídnímu učiteli. Nevím, co ho přimělo k podezření, že se při vyučování děje něco nekalého. Asi jsme si vyměňovali vzájemně naše detektivní vybavení a učitel nás při tom přistihl. A tak začala pro nás velmi trapná a pro ostatní spolužáky zábavná a vzrušující scéna: Jako prvního si pozval učitel na stupínek mne. Viděl mé naduté kapsy a vyzval mne, abych jejich obsah položil na katedru. Mně se samozřejmě moc nechtělo, a tak se pan učitel ujal iniciativy a začal mne šacovat. Nejprve mu přišla do ruky moje pouta, následoval obušek, a to už nevycházel z údivu. Ptal se mne: „K čemu to nosíš?“ Já jsem mu neochotně odpověděl: „My jsme tajná detektivní společnost.“ Načež učitel povzbuzen prohodil: „Á, detektivní společnost!“ a začal zkoumat další kapsu. Tam objevil mou legitimaci. Otevřel ji a nahlas četl: „Leon Cliffton“. V tom se celá třída dala do hurónského smíchu. Já jsem byl studem rudý až za ušima a přitom jsem byl vzteky bez sebe. Učitel pokračoval: „A copak sis to vyměňoval s Bradnou?“ k odpovědi jsem se neměl, a tak si učitel došel k lavici pro spolužáka sám a začal ho prohledávat. Situace se opakovala a na katedře se vršila kupa policejního vybavení včetně legitimace na jméno „Tom Shark“. Pan učitel přitom nešetřil ironickými poznámkami na naši adresu, k pobavení celé třídy. On nebyl zlý, myslím, že nás pouze použil pro zpestření výuky. Žádné důsledky z toho nevyvodil, ale nás zkompromitoval před celou třídou, ba i školou, protože se to rychle rozneslo. A my jsme proto přestali být tajnou organizací.

Začal jsem více pečovat o svůj zevnějšek, hygienu a úpravu. Postavou jsem byl náležitě vybavený, tehdy jsem měřil asi 178 cm. Vadilo mi pouze, že moje tvář byla příliš mladistvá. Proto jsem došel k myšlence, že se začnu holit, ačkoliv stav mého porostu na tváři tomu ještě nenasvědčoval. Přesto jsem jedenkráte navštívil holiče. Dotyčný se mě optal: „Co si přejete“? „Chci být oholen“, děl jsem já. Holič se na mne zmateně podíval, ale posadil mne do křesla, namydlil štětku a několikráte mne jí přetáhl přes bradu a vzápětí přejel břitvou. Byl jsem oholen, co by řekl švec. Nepočítal jsem ale s tím, že pokud s holením začnu, budu muset pokračovat. A neměl jsem takových prostředků, abych mohl k holiči chodit pravidelně. Sám jsem po úrazu břitvu neudržel, aniž bych riskoval, že se pořežu. Tak jsem požádal staršího známého, který byl holičským učedníkem, aby se na mně zdarma trénoval. Když jsem takto započal, přišel jsem na myšlenku, že by mé tváři dodalo mužnosti, kdybych si nechal pod nosem narůst knírek. S tím byl ovšem jeden velký problém. Moje „vousy“ nebyly ještě vhodné ani svojí barvou, ani hustotou. Byl jsem poblázněn filmovými hrdiny, a tak jsem na knírku trval. Napadlo mne, že bych si mohl pro zvýraznění vousy pod nosem přibarvit. Po vzoru tety Blaženy, která si líčila obočí opálenou korkovou zátkou, jsem provedl totéž se svým chmýřím.

Pak jsem odešel na taneční zábavu. Jako obvykle jsem stále tančil, pouze mi bylo nápadné, že se po mně partnerky nějak divně koukají. Jak to už bývá, během tance jsem se trochu zpotil. Po nějaké chvíli, cestou na toaletu, jsem zkontroloval svoji tvář v zrcadle. Vyděsil jsem se sám sebe: Saze z korku se potem rozpustily a sjely z vousů na pokožku. Na tmavém pozadí mi nyní trčely blonďaté chlupy jako srstka angrešt. V tu chvíli jsem pochopil svoje partnerky. Rychle jsem se omyl kapesníkem a pro ten večer jsem se nenápadně ze zábavy vytratil. Podobný experiment jsem v životě už nikdy neopakoval.

V období, ve kterém jsem chodil do plenéru, nemohl jsem se vyhnouti styku s lidmi. Byl jsem proto účasten mnohých příhod hodných zaznamenání. A tak jsem kdysi, za pobytu v Čisté, maloval typickou zemědělskou chalupu. Během času se ke mně postavil asi pětiletý klouček. Všiml jsem si, že mne sleduje se zarputilým výrazem. Zůstal u mne až do chvíle, kdy jsem končil. Když jsem hotové plátno sundával ze stojanu, onen klučina počal náhle zoufale křičet: "Babííí, von nám vodnáší naší chalupůůů!" Vyznám se, že ten křik byl tak přesvědčivý, že jsem si na chvíli připadal jako provinilec.

K dalšímu podobnému příběhu došlo, když jsem si postavil "štafle" v tiché Vejvodově uličce na Starém Městě. Je to v Praze vzácné místo, kterým neprojíždějí žádná auta a chodců se v ní vyskytuje sporadicky. A tak jsem se tam v tom klidu ponořil do práce. Když jsem byl asi v polovině, ozval se náhle za mnou zlobný hlas: "Chybí vám tam vokno!" Já jsem se v úleku obrátil a spatřil rozhněvaného muže, kterému jsem řekl: "Já o tom vím, ale co má být?" Prudce mi odpověděl: "Abyste věděl, to je totiž moje vokno!" Takovýto argument jsem byl nucen pochopit. Proto mne ani nenapadlo vysvětlovat muži, že právě to jeho okno se mi jaksi nehodí do kompozice.

Jiná, skutečně výjimečná příhoda, se udála na Malé Straně, na Kajetánských schodech. Je to půvabný kout, nacházející se mezi Kajetánským kostelem a italským vyslanectvím. Připravil jsem si tam všechny náležitosti a započal s malováním. Asi po půl hodině jsem za sebou uslyšel hlasy dvou chlapců. Šli ze schodů a zastavili se u mne. Byli to hoši asi jedenácti- až dvanáctiletí. Chvilku postáli, když tu jeden z nich řekl: "Pojď, nebudeme mistra rušit při práci, nikdo to nemá rád!" Takovýto výrok mnou pohnul; něčeho takového se totiž malíř nedočká ani od zástupců dospělých lidí. Načež jsem pokračoval. Během práce se mi naskytlo dilema, a to, zda mám či nemám vyjádřit stín na zdi, pod převisem větve stromu. Nakonec jsem ho nenamaloval. Po několika hodinách, když jsem obraz dokončoval, spatřil jsem, že ona dvojice chlapců se vrací zpátky do schodů. Když došli až ke mně, opět se zastavili a zase ten jeden promluvil: "Můžeme se podívat?" Po chvíli prohlásil: "Krásné, opravdu krásné, ale smím něco říct?" Načež já: "Jen řekni!" A teď to přišlo: "Já vím, každý má svůj názor, ale já si myslím, že kdyby pod tím převisem byl udělán ten stín, že by to bylo ještě působivější!" Do mne, jako když hrom uhodí! Jakmile hoši odešli, stín jsem rychle přimaloval - a bylo to ono!

Kolikráte jsem v plenéru slyšel od kolemjdoucích: "Budete tam malovat tu autoznačku?" nebo zase: "Namalujete tam tu bednu s pískem?" atp. Když pomyslím na toho chlapce, řeknu si: "Zázraky se ještě dějí!"

Lidé dokážou zacházet s mnohými technickými vymoženostmi, běžně je používat, ale jsou-li postaveni tváří v tvář výtvarnému dílu, stávají se většinou rozpačití a nevědí si s ním rady. V této oblasti je společnost, a to nejen naše, ve stavu útlumu. A přece je to umění, které by mělo být lidem oporou a jistotou před procesem odlidšťování.

V určitých rozpoloženích se vracívám v mysli do času, kdy jsem byl téměř osudově spojen se svým učitelem, který se stal nakonec mým přítelem a společníkem. V knize ho důvěrně nazývám Otíkem. On, mnohem starší mne, vyprávěl mi četné historky z tehdejšího života. Byl to jiný svět, mnohem přirozenější, lidé měli k sobě blíž. A tak jsem se od něho dozvěděl: "Schikaneder (posluchači zvaný "Kuba") byl velmi žádaným malířem - figuralistou. U sběratelů měl značný kredit. Tak se stalo, že jeden takový ho navštívil v ateliéru, kde měl připravené velké, čisté plátno, na kterém hodlal pracovat. Dotyčný sběratel prohlásil: "Pane profesore, tak tento obraz mi rezervujte!"

K jinému příběhu došlo, když další sběratel navštívil Schikanedera s tím, aby mu doporučil nějakého krajináře. Schikaneder jej poslal za Antonínem Hudečkem, který měl toho času ateliér v nárožním domě na Smetanově nábřeží. V domě nebyl výtah, a tak zájemce stoupal pěšky nahoru. Asi v polovině cesty se prý střetl se starším mužem, kterého se pro jistotu zeptal: "Nevíte, zda-li je malíř Hudeček doma?" Pán se zarazil a po chvilce prohlásil: "Né, není doma." Načež oba pokračovali v chůzi. Po chvilce se tázaný obrátil a zeptal se: "A co jste mu chtěl?" Návštěvník odpověděl: "Ale chtěl jsem si od něj koupit obraz." Nato se dotyčný hbitě otočil a prohlásil: "Jó, tak to je doma, to je doma." A zamířil svoje kroky zpátky nahoru, ku svému ateliéru.

V té době byla Praha mnohem menším městem a lidé se přeci jen více znali, zvláště pak příslušníci cechu malířského. Scházeli se v různých hospůdkách, i když už tehdy existovaly zájmové organizace, jako byla Umělecká beseda, Mánes či Jednota výtvarných umělců. V souvislosti s Jednotou mi Otík též vyprávěl jednu příhodu: "V tomto spolku byl předsedou malíř Kalvoda. Spolek vydával časopis, který redigoval sám předseda. A když mu jedenkráte kolegové vytýkali, že v něm reprodukuje většinou jen svoje obrazy, dotyčný jim odpověděl: "To je sice pravda, já jsem se už mnohokrát snažil uveřejnit některé obrazy jiných, ale nakonec jsem uznal, že ty moje jsou nejlepší."

Protože malířů žilo v Praze daleko méně než nyní, nic pozoruhodného se neutajilo. Tehdy zde působil populární sochař Hergesel. o něm kolovala spousta historek. Jedna zvlášť pikantní je hodna zaznamenání. Tento sochař byl jako mnozí podobní v neustálé finanční tísni. Ateliér obýval v domě, jehož majitelem byl architekt - podnikatel. Tomuto domácímu dlužil Hergesel značný obnos za nájemné. Majitel domu si s ním už nevěděl rady, a tak se rozhodl milému sochaři navrhnout, aby si našel ateliér jiný, že mu dluh odpustí a ještě uhradí stěhování. Načež sochař souhlasil a po čase se skutečně vystěhoval. Dotyčný domácí vlastnil ještě jiné domy, ve kterých ho zastupovali správcové. A tak zanedlouho přišla jedna taková správcová k panu domácímu s radostnou zprávou, že konečně pronajala ten prázdný ateliér v jeho domě. Pan domácí se s uspokojením optal: "A komu jste ho pronajala?" "Ale je to moc slušný pán, nějaký sochař Hergesel!"

Nemohu si odpustit uvést ještě jednu příhodu s tímto sochařem. On byl totiž znám jako člověk velice vtipný, vynalézavý a neodbytný. Těchto vlastností hojně využíval ve styku s pražským Magistrátem. Tam docházel pravidelně za účelem vymáhání záloh na honoráře, a sice za díla, která ještě nebyla ani rozpracována. Tyto zálohy činily takovou položku, že bylo nepředstavitelné, aby mu Magistrát poskytl další peníze. o tom všem se v kruzích výtvarníků dobře vědělo. A tak, když jednoho dne v hospodě sochař Hergesel prohlásil, že jde na Magistrát pro zálohu, vzbudil všeobecný úžas, takže se uzavíraly sázky. Milý Hergesel sebevědomě odešel a všichni dychtivě očekávali jeho návrat. Po nějaké době Hergesel vrazil do dveří, v ruce hrdě třímal bankovky a vykřikoval: "Dalí, dalí,..." a stal se tak hrdinou dne.

Můj učitel měl velký smysl pro humor. Vyprávěl mi mnohé z tehdejšího života, ale znal i četné kramářské písničky. Lituji, že jsem nebyl tak pohotový, abych si všechno zaznamenal.

Když Otík absolvoval školu a osamostatnil se, najal si ateliér na Národní třídě v domě, kde později sídlila jazyková škola. Jako začínajícího malíře jej tehdy navštívil jistý zlatník, který měl nedaleko svůj obchod. Tento člověk zřejmě počítal s tím, že od něho pořídí levné portréty. A tak, aniž se podrobně domluvili, učinil objednávku portrétů pro sebe a svou manželku. Otík portréty svědomitě a úspěšně namaloval a pozval zlatníka, aby si obrazy prohlédl. Milý zlatník byl prý velmi spokojen s provedením. Když mu ale Otík sdělil výši honoráře, jeho nadšení pokleslo. A tu začal smlouvat. Přišel však na chybnou adresu, Otík byl totiž už v té době natolik sebevědomý, aby neustupoval. Důsledek byl soudní spor. Soudním znalcem byl proslulý malíř F. Ženíšek. Když došlo k řízení, byl to právě on, jehož posudek měl rozhodující vliv na výsledek pře. Ženíšek prý ve svém resumé prohlásil: "Kdybych takové portréty namaloval já, stály by desetkrát tolik. A kdyby je maloval (a nyní jmenoval jistého módního francouzského malíře), stály by nepředstavitelně větší obnos." Tímto dobrozdáním bylo rozhodnuto. Otík při vyhrál, zlatník chutě zaplatil a zanedlouho si objednal u Otíka další obraz.

Po své velmi úspěšné výstavě v roce 1990 jsem se rozhodl k opětné návštěvě Itálie. Jako většinou jsem zamířil přes Vídeň, kam jsem dojel v noci, abych se tři dny pozdržel a potom pokračoval do Benátek a dále. Avšak už ráno po příjezdu jsem pociťoval zvýšené zdravotní potíže. Přepadaly mne mdlobné tísnivé stavy, které mi bránily v pohybu. Ochromovaly mne i při běžném vnímání. Když jsem zašel opět do Uměleckohistorického muzea, abych se tam setkal s kýženým Dürerem, Rembrandtem, Granachem a dalšími autory, kteří jsou v dotyčných sbírkách zastoupeni, zůstal jsem tentokrát naprosto netečný a byl rád, když jsem mohl usednout na pohovku, abych se vzpamatoval. Za takovéhoto stavu jsem přečkal ty tři dny, než jsem odjel v noci směrem na Benátky.

Dříve mi cestování vlakem přes Alpy připadalo velmi romantické a poutavé, zvláště při jasné obloze, za měsíčního svitu. Avšak tato cesta byla pro mne asi tou poslední. V prvé řadě, že nyní, po změně kurzu koruny, byla finančně neúnosná. Dále pak z důvodu, že se cestování vlakem v prázdném vagónu ukázalo být dosti nebezpečné, jak jsem se později přesvědčil.

Do Benátek jsem přicestoval, jako obvykle, brzy ráno, takže mi zbýval celý den, abych mohl vyhledávat motivy. Každý, kdo Benátky zná, ví, že čas v nich plyne rychle, zejména, když náměstí San Marco není toho času pod vodou.

Pozdě odpoledne jsem pak nastoupil do rychlíku směrem k Ferraře. Vešel jsem do oddělení, ve kterém seděli tři cestující. Postupem času přistoupil jakýsi muž středního věku, jižního typu, zřejmě Ital. Po chvíli jsem s ním navázal hovor, pokud mi to moje chabá znalost italštiny dovolovala. Choval se celkem vlídně. Z hovoru jsem vyrozuměl, že je z Neapole, má rodinu a tři děti. Bylo mi ale divné, že cestuje bez zavazadel. Já jsem se mu svěřil, že jsem malíř z Prahy a jedu ke svým přátelům do Ravenny. Zanedlouho přistoupil další italský jižan, o něco mladší, který si sedl vedle mne. Po nějaké chvíli se ti dva dali spolu do živého hovoru, který ve mně vzbudil dojem, jakoby se znali. Proto jsem se přímo zeptal, načež starší Ital kategoricky prohlásil, že se spolu vůbec neznají. Mladší muž se po celou dobu tvářil velice zarputile. Bylo mi to podivné, a proto jsem se znovu optal, proč je tento člověk tak neklidný. Bylo mi řečeno, že mu prý někdo ukradl peníze. Toto sdělení, spolu s instinktivním pocitem, mne přivedlo do tísnivého stavu. Zvláště pak, když se vagón během jízdy vylidňoval a já jsem s oběma muži zůstal v oddělení sám. Blížil se pomalu večer a do Ferrary bylo ještě daleko. Můj neklid se zvýšil, když jsem zjistil, že v chodbičce před námi stojí další mladý Ital, který se každou chvíli dívá směrem k nám. Uvědomil jsem si, že všichni jsou bez zavazadel! a to už mi bylo skutečně úzko. Proto jsem se zvedl a šel se projít do uličky. Tam jsem postál u okna v přesvědčení, že se zde může vyskytnout nějaký další pohyb. K tomu skutečně po chvíli došlo, blížily se k nám dvě dívenky s pokladničkou pro charitu. Když ke mně přišly, strčily mi pokladničku pod nos. Abych získal čas, zeptal jsem se těch dvou Italů, kteří mne upřeně sledovali, o co jde. Řekli mi, ať do pokladničky vhodím nějaké peníze. Načež já jsem, po krátkém rozmyslu, vytáhl nikoli peněženku, ale z drobných mincí v kapse pouhých tisíc lir; k velkému zklamání na obou stranách. To bylo očividné, takže jsem už nebyl na pochybách, o co jižanům šlo. Od té chvíle se ono napětí jaksi uvolnilo. Když jsme pak dojeli do Ferrary a já přestupoval, tak mi onen starší muž dokonce pomohl s kufrem a potřásl pravicí. Nepopírám, že když jsem vystoupil, spadl mi kámen ze srdce. Dodatečně jsem si uvědomil, že anděl strážný byl při mně, spolu s těmi drobnými v kapse! Nutno však zdůraznit, že podobný případ jsem v Itálii, do té doby, nezažil. Další cesta byla už plynulá.

Můj pobyt byl ale poznamenán zdravotní poruchou. Samotné klima tam bývá dosti vyčerpávající, natož při dlouhých denních cestách. Vzpomínám přitom na opětný zájezd do San Marina. Jelikož nejsem schopen používat lanové dráhy, bylo mi nutno tyto „tři pahorky“ vystoupit pěšky. To je, samo o sobě, dost namáhavé. A já jsem měl navíc v úmyslu přivézt si odtud další malířské záznamy. Vyznám se, že takováto cesta, která byla za jiných okolností pro mne potěchou, mne vyčerpala natolik, že jsem ztratil smysl pro okolní krajinné půvaby. Můj stav byl možná příčinou události, která se pro mne mohla stát osudovou: Bylo to na malém nádraží, kde nebyly nástupiště z podchodů. Pamatuji si, že jsem slyšel hlas z místního rozhlasu, který cestujícím cosi oznamoval. Nevěnoval jsem tomu pozornost, protože jsem nerozuměl. Po chvíli jsem se vracel zpět k nástupišti. Čistě instinktivně, půl metru před kolejemi, jsem se ohlédl doleva a strnul! Spatřil jsem asi ve vzdálenosti pěti metrů, v plné rychlosti projíždějící lokomotivu. V poslední chvilce jsem stačil uskočit. Když vlak přejel, uviděl jsem na druhé straně výpravčího, kterak nade mnou lomí rukama! Hluk stroje, při rozjeté lokomotivě, totiž zůstává o něco zpožděn.

Jezdíval jsem do Itálie pravidelně po sedmnáct let, ale po této cestě jsem měl opakovaný pocit, že byla skutečně tou poslední. S vděčností se však vracívám v mysli a prožívám všechno plodné a krásné, čeho jsem byl v této podivuhodné zemi účasten. Ze všeho k nejsilnějším zážitkům patřilo moje setkání s projevem, který je pro Italy příznačný. Je to jejich pěvecké nadání. Předně to byl můj přítel Franco, „nedělní“ malíř, který měl na půdě provizorní ateliér, který jsem při svých návštěvách často používal. Franco, se svým baritónem, byl členem tamnějšího pěveckého spolku. Účastnil jsem se jedné jejich zkoušky a mohl se obdivovat úrovni tohoto amatérského tělesa. Dalším podobným, navíc pak nečekaným, zážitkem byla naše společná návštěva jistého bistra, kde se scházeli Francovi přátelé, vesměs samí přístavní dělníci, poněkud drsnější chlapíci, pracující v těžkých podmínkách na lodích v přístavu, při teplotách 45-50 stupňů. Tito lidé tady po práci odpočívali a během zábavy, bez nějaké přípravy, počali náhle společně zpívat. V tom těsném prostoru to byl pro mne náraz! Ale zpěv působil tak podmanivě, že jsem zapomenul na čas. Velikým překvapením byla pro mě další událost: Když jsme jednoho dne s Francem poslouchali orchestrální gramofonovou nahrávku jisté operní árie, při našem hlubokém ponoru se náhle, z vedlejší kuchyně, ozval úžasný soprán. Byl jsem tak zaskočen, že jsem se vzpamatoval až po skončení. Byl to hlas Francovy sedmdesátileté matky! Když jsem jí projevil svůj obdiv, mávla odmítavě rukou s poznámkou: „Teď už to nic není!“

V této zemi patří zpěv k samozřejmému životnímu projevu. Právě tak, jako melodická řeč, doprovázená výmluvnými gesty. Pro mne je nepředstavitelné, že toto všechno by snad někdy mělo či mohlo ustrnout, nebo se změnit!

Když na mne dolehly některé z životních těžkostí, vzpomenul jsem si vždy na přítele Josefa Sudka. Na jeho úděl, ve kterém byl v mládí přetěžce poznamenán ztrátou pravé ruky. I já jsem se ocitl v podobné situaci, v mých čtrnácti letech. Na rozdíl od něho mi byla nakonec ruka zachována, pouze s jistým ochromením. Tím více jsem oceňoval Sudkovy schopnosti, jichž jsem byl často přítomen. Jak on dovedl přebíjet kazetu na slunci! Kterak si počínal při vyvolávání snímků! Ovšem to samo by nestačilo, on uměl více. A ta jeho skromnost! V čem ale skromný vůbec nebyl, to byla hudba. On jí skutečně žil. Je znám jeho výrok: "A hudba hraje!" Jemu hrála po celé dny, měsíce i roky, nejenom doma z reproduktoru. Několikrát v týdnu poslouchal hudbu v koncertní síni či kostele.

V těch letech se mi dostávalo školení o tom, kdo je skutečnou osobností. On nikdy nemluvil naplano, to raději mlčel. Nikdy jsem ho neslyšel někoho pomlouvat. A nerad pomluvy poslouchal. Svěřené důvěrnosti uchovával přísně v tajnosti. Nekouřil a neopíjel se. Pokud někdy použil peprný výrok, nezněl od něho sprostě.

Sudek pracoval se starou kamerou na kazety a vytvářel černobílé snímky velikosti 1:1. Ale jaké snímky! Nyní se mnoho mluví a píše o umělecké fotografii. Nejlépe to vyjádřil Jaroslav Seifert v jedné ze svých básní o J. Sudkovi. Teď fotografuje kde kdo a většinou se cítí také umělcem. Ono je vůbec mnoho různých umělců, avšak žalostně málo Umění. Čeho však nejvíce chybí ku předpokladu umění, je nesmírná vůle, píle a trpělivost! Všechno, co dnešní společnosti chybí. Rychlé životní tempo a nedostatek času přemůže málo odolné. A odolní se pak stávají nečasoví v očích těch, kteří jdou s dobou. Většinou se hovoří a píše o pokroku. Ale co je to pokrok? Kam a k čemu? Umělec se málo stará o takové tendence. On dělá především to, co hluboce a upřímně cítí. A je-li tím skutečným umělcem, bude aktuální za sto let, právě tak jako někteří jeho slavní předchůdci. Ale rozumný na tomhle vůbec nelpí. Takový byl On. Stále na něho myslím.

Volná kapitola z autobiografické knihy Příběhů